Naše cesta ke správné diagnostice a náslédné práci s dcerou začala v jejích dvou letech, kdy jsme pozorovali, že řeč se u dcery nevyvíjí tak, jako u jiného dvouletého dítěte. Navštívili jsme logopedku, která s dcerou začala pracovat, nejprve ji vedla jako dítě s opožděným vývojem řeči (OVŘ). Když se dcera ve třech letech v řeči neposunula dopředu tak rychle, jak by bývala „podle tabulek“ měla, začalo kolečko vyšetření. Návštěva foniatra a dětského psychologa nám naše podezření potvrdila, dceři byla stanovena dianoza středně těžká vývojivá dysfázie smíšeného typu, umocněná mírnou nedoslýchavostí jednoho ucha. Ve třech letech měla dcera velmi omezenou slovní zásobu a tvořila pouze holé věty o dvou slovech (např. Maminka hají.). Vše bylo ještě více zřejmé i díky tomu, že k dceři máme o dva roky mladší dvojčata, která ji ve vývoji řeči těméř dohnala, dcera tedy ve svých pěti letech mluvila stejně jako naše tříletá zdravá dvojčata.
Do první třídy nastoupila dcera bez odkladu, tedy v necelých sedmi letech. V té době (r. 2012) se ještě asistent pedagoga nedával tak hojně a byl vyhrazen pro opravdu těžké případy a hlavně jiné diagnozy. Psycholožka v PPP, kam jsme šli pro posouzení zralosti kvůli nástupu do školy, dceři napsala Individuální vzdělávací plán. Nástup do školy bez odkladu se ukázal jako dobrý krok, dcera byla i přes svůj handicap na školu připravená, další rok ve školce by jí už nic moc nedal a dcera se na školu těšila. Nastoupila do místní vesnické školy a měla štěstí na paní učitelku, která dceři ponechala čas a prostor pro to, aby mohla dcera dozrát a pracovat svým tempem. Do třetí třídy dcera přestoupila do ZŠ v blízkém městě, a to hlavně z důvodu rodinné logistiky a špatné kvality druhého stupně na místní ZŠ. Díky pomalejšímu startu a trpělivosti paní učitelky v původní škole mohla dcera dozrát, a tak byl přechod poměrně hladký a snadný. Byly samozřejmě věci, které dcera musela v nové škole dohnat, to vše ale fungovalo velmi dobře, opět díky skvělé paní učitelce, která uměla pracovat i s dětmi se zdravotním znevýhodněním. Ve čtvrté třídě ZŠ v nové škole jsme IVP na kontrolním vyšetřením v PPP nechali zrušit, nebylo již potřeba, dcera víceméně zvládala tempo i nároky jako běžné děti ve třídě, samozřejmě s přihlédnutím na její individuální potřeby.
Už během prvního stupně ZŠ jsme pozorovali, že dcera má talent na kreslení, malbu a tvoření. Dcera proto začala docházet na hodiny výtvarného oboru na ZUŠ. Když jsme začali řešit další studium po ZŠ, studium výtvarného oboru na střední škole byla celkem jasná volba. Dcera zvládla talentové zkoušky a nyní studuje třetí ročník oboru grafický design na Střední umělecké škole (SUŠ). Studium ji velmi baví a už nyní plánuje, že po maturitě půjde studovat dál na VOŠ nebo VŠ uměleckého směru.
Takto shrnuto, vše vypadá poměrně idylicky a snadno. Je ale potřeba říct, že se nám velmi vyplatilo na dceru klást nároky stejné, jako na zdravé dítě, s přihlédnutím k jejím možnostem. Od druhé třídy jezdila dcera autobusem sama na kroužek do ZUŠ z naší vesnice do vedlejšího města. Před tím, než jela poprvé sama, jsme cestu s dcerou poměrně dlouho trénovali, včetně toho, jak si má koupit lístek u řidiče a co říct, kde vystoupit a jak dál. I přes počáteční potíže, kdy během své první cesty dcera přestoupila na špatný autobus a jela na opačnou stranu, jí toto velmi pomohlo v samostatnosti. Talentové zkoušky na SUŠ dělala dcera bez jakýchkoliv podpůrných opatření. Ani paní učitelka v a ZUŠ, kde se dcera na talentovky připravovala, nevěděla, jaký má dcera handicap, řekli jsme jí to až po talentových zkouškách. Na SUŠ dcera také nastupovala bez jakéhokoliv podpůrného opatření, s tím, že počkáme, jak bude dcera zvládat. Protože se ukázalo, že u dcery stále přetrvává problém s porozuměním delšího textu a tím pádem může mít problém se zvládnutím didaktických testů z ČJ a CJ, hlavně z důvodu vyšší míry stresu vyplývající z časového omezení u zkoušky, nechali jsme dceru opět kontrolně vyšetřit v PPP. Tam nám potvrdili, že dcera má nárok na delší časovou dotaci pro didaktické testy u maturitní zkoušky. Věříme, že dcera maturitu a případně i následné další studium zvládne, a to hlavně díky tomu, že od tří let na sobě neustále pilně pracuje. Její handicap jí něco málo vzal, ale i spoustu věcí dal.