Včera to slovo řeklo, dnes si na něj nevzpomene. Není to nepozornost ani lenost. Je to jeden z typických rysů vývojové dysfázie.
Rodiče to popisují skoro stejnými slovy: „Ono to umí, ale nevybaví si to.“ Dítě ukazuje na věc, kterou zná, kolem úst mu létají první hlásky, možná řekne něco podobného — a pak to vzdá, nebo se rozzlobí.
Odborně se tomu říká obtíž s vybavováním slov. Slovo je uložené, ale cesta k němu je nespolehlivá. Někdy se otevře, jindy ne. Proto to působí nekonzistentně a proto na to okolí často reaguje větou „vždyť to včera řekl“ — což je pro dítě to nejhorší, co může slyšet.
Čtyři věci, které pomáhají
Dejte první hlásku. Když dítě viditelně hledá, napovězte začátek: „Je to au…“ Často to stačí, aby se cesta otevřela. Je to nápověda, ne zkouška.
Popište to slovo místo jeho hledání. „To, čím se češeme.“ Dítě tím dostane druhou cestu ke stejnému slovu. Zároveň se učí, že když si nevzpomene, může věc opsat — a to je dovednost, kterou využije celý život.
Zařaďte slovo do skupiny. Slova se v hlavě neukládají jednotlivě, ale v sítích. Když si s dítětem povídáte o tom, co všechno je ovoce, co všechno jezdí, co všechno se dá obléct, posilujete vazby, po kterých se pak dá slovo najít.
Opakujte slovo v různých situacích. Jedno slovo v deseti různých kontextech je pro paměť užitečnější než deset nových slov v jednom odpoledni.
Nechte dítěti záložní cestu
Gesto, obrázek nebo ukázání nejsou ústupek. Jsou to berle, které dítěti umožní sdělit, co potřebuje, i ve chvíli, kdy slovo nepřijde. Frustrace z toho, že se nedokáže dorozumět, brzdí komunikaci mnohem víc než kterákoli náhradní forma.
Kdy to zmínit odborníkovi
Pokud se obtíže s vybavováním výrazně projevují i ve škole — dítě zná látku, ale u zkoušení ji nedokáže vydat — patří to do zprávy pro školské poradenské zařízení. Bývá to jeden z podkladů pro úpravu způsobu zkoušení, například písemně místo ústně nebo s možností výběru z variant.