Vyzývání k opakování je nejčastější rada, kterou rodiče dostávají od okolí. U dítěte s vývojovou dysfázií přitom obvykle působí přesně opačně.
Vypadá to logicky: dítě neumí slovo, tak ho naučím opakovat. U běžně se vyvíjejícího dítěte to i projde. U dítěte s vývojovou dysfázií se ale zadrhává něco jiného, než co výzva „řekni auto“ řeší.
Dítě se nezadrhává na tom, že by neslyšelo. Zadrhává se na cestě mezi tím, co chce říct, a tím, jak to vyslovit. Když ho vyzvete k opakování, přidáte do té chvíle ještě jednu vrstvu: zkoušku. A zkoušku, kterou dítě opakovaně nezvládá, začne po čase odmítat celou.
Proto řada rodičů popisuje stejný scénář: čím víc na dítě tlačili, tím míň mluvilo. Nebyla to vzdorovitost. Byla to obrana.
Co udělat místo výzvy
Řekněte to slovo za dítě a jděte dál. Dítě ukáže na auto a zavrčí. Vy řeknete „auto“ a podáte mu ho. Bez čekání, bez „a jak se to řekne?“. Dítě dostalo vzor i výsledek zároveň a nemuselo projít zkouškou.
Nabídněte volbu místo otázky. Otevřená otázka („co chceš?“) je pro dítě, které slova hledá, nejtěžší forma. Volba ze dvou možností je mnohem schůdnější: „Chceš jablko, nebo banán?“ Dítě může odpovědět jedním slovem, gestem nebo pohledem — a přitom slyšelo obě slova správně vyslovená.
Nechte větu viset. „A na tu věž dáme ještě jednu…“ a počkejte. Doplnění chybějícího slova na konci věty je pro dítě výrazně snazší než odpověď na přímou otázku, protože polovinu práce už jste odvedli vy.
Co říct okolí
Babičkám, sousedům a učitelkám ve školce, kteří to myslí dobře, obvykle stačí jedna věta: „Ono to slovo zná, jen ho v tu chvíli nenajde. Když ho řekneme za něj, pomůžeme mu víc, než když ho necháme se trápit.“ Nemusíte vysvětlovat celou diagnózu.
Kdy opakování naopak smysl má
Cílené opakování je běžnou součástí terapie u klinického logopeda — tam má ale jasnou strukturu, dávkování a odborný dohled. Rozdíl je v tom, že logoped ví, na které hlásce a v jaké fázi se má trénovat. Doma bez toho rámce se z opakování snadno stane přetlačovaná.