Většina rodičů to vzdá po třetím odmítnutí. Číslo, se kterým pracují odborníci, je výrazně vyšší.
Nabídnete brokolici. Dítě ji odsune. Nabídnete podruhé, potřetí, a pak si řeknete, že brokolici prostě nejí. Tím se jídelníček rok od roku zužuje — ne proto, že by dítě nemohlo, ale proto, že se přestalo nabízet.
Přijetí nové potraviny přitom u dětí obvykle vyžaduje opakované setkání, často deset i víc. U dětí se senzorickou citlivostí bývá potřeba ještě víc. Odmítnutí není odpověď „ne“. Je to jeden z těch mnoha kroků.
Co se počítá jako setkání
Nemusí to být snědení. Naopak — cesta k jídlu má několik stupňů a každý z nich je posun:
- Jídlo je na stole, ale ne na talíři dítěte
- Je na jeho talíři, aniž by ho musel jíst
- Dotkne se ho příborem
- Dotkne se ho rukou, přendá ho
- Přiloží ho ke rtům, olízne
- Vezme do pusy a vyplivne
- Sní kousek
Vyplivnutí je pokrok, ne selhání. Dítě, které jídlo vzalo do pusy a vyplivlo, je o pět kroků dál než dítě, které ho nemá na talíři.
Pravidlo jednoho bezpečného jídla
Ke každému jídlu dávejte aspoň jednu věc, kterou dítě jistě sní. Bez ní je celý talíř hrozbou a dítě se zablokuje ještě dřív, než si sedne. S ní má odkud vyrazit.